Sexuální atraktivita a její determinanty

Autor: prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., publikováno: 12.9.2009

„Půjdete se mnou večer na schůzku?“, „Půjdete se mnou večer do bytu?“, „Půjdete se mnou večer do postele?“ Tyto tři otázky dávali příslušníkům opačného pohlaví po navázání kontaktu najatí dobrovolníci, muži i ženy, během výzkumu Clarka a Hatfielda. Zatímco polovina oslovených mužů i žen odpověděla na první otázku kladně, 75% mužských respondentů akceptovalo také nabídku sexu, kterou však neakceptovala žádná oslovená žena. Výsledky tohoto výzkumu jenom potvrzují tvrzení Symonse, autora průkopnického díla Evoluce lidské sexuality, že „sex je něco, co ženy mají a muži chtějí“.
Jelikož lidskou evoluční historii charakterizuje větší soutěživost mužů o přístup k ženám než naopak, není překvapující, že muži vykazují podstatně větší touhu po rozmanitosti sexuálních partnerů a aktivit než ženy. Muži jsou v porovnání se ženami například náchylnější k náhodným sexuálním aktivitám a mají méně diskriminačních kritérií pro sexuální partnery. Plyne z toho, že ženy (podobně jako samičky subhumánních živočichů) mají podstatně menší problémy najít si partnera, zvláště pokud nejsou příliš vybíravé.

Sexuální atraktivita mužů

Věk

Při výběru stabilního partnera se muži a ženy liší především v tom, jaký význam přikládají faktoru věku. Zatímco pro muže je při výběru dlouhodobé partnerky věk ženy nejdůležitějším kritériem, pro ženy nehraje takovou roli. Tento rozdíl je způsoben především skutečností, že fertilní období žen je omezeno na relativně krátkou dobu, ale plodnost mužů se podstatně nesnižuje ani ve vyšším věku. Vyšší věk navíc může znamenat i vyšší postavení v sociální hierarchii a z něj odvozený výhodnější přístup ke zdrojům.

Přístup ke zdrojům

Nejdůležitějšími se pro výběr dlouhodobého partnera zdají - kromě genetických a zdravotních charakteristik - právě signály svědčící o jeho přístupu ke zdrojům. Podle výzkumu Busse ve všech 37 autorem zkoumaných kulturách přikládaly ženy největší důležitost budoucímu nebo aktuálnímu finančnímu zajištění partnerů a jejich společenskému postavení či moci. Vizuální signály potvrzující tyto kvality se přitom samozřejmě transkulturálně liší - od počtu velbloudů a množství a obsahu tetování k autům či značkovým hodinkám a oblekům -ale všude jsou movití muži s vyšším postavením „označkování“ podobnými ornamenty signalizujícími jejich status.
I když vyššího postavení a majetku dosahují muži zpravidla až ve vyšším věku, mladí muži mohou taky signalizovat svůj tzv. RHP, tedy Resource Holding Potential (potenciál přístupu ke zdrojům). Tento potenciál může zahrnovat různé indikátory, jakými jsou například rodinné zázemí, vzdělání, profese, inteligence a aspirace. Není vůbec překvapující, že ženy obvykle zmiňují právě tyto atributy při popisu ideálního partnera.
Vzhledem k tomu, že lidé patří k živočišným druhům s extrémně vysokou rodičovskou investicí, musí navíc muži ženám, které se snaží získat pro dlouhodobé partnerství, signalizovat ne pouze to, že mají přístup k zdrojům, ale i ochotu se o ně podělit. Dokazují tím, že v budoucnu budou ochotni investovat - čas, city, peníze, energii - do partnerky a do jejich potomků. To například symbolicky prokazují dáváním dárků - od kytice květin, až po diamantové zásnubní prsteny (přičemž pravděpodobně není rozhodující absolutní hodnota daru, spíše jeho relativní cena vzhledem k příjmům zájemce). Reprodukční zdar ženy je totiž závislý ne pouze na finančních či sociálních kvalitách partnera, ale i na její schopnosti správně odhadnout jeho ochotu starat se o druhé, spolehlivost a trvalost jeho závazku k ní samotné. Jak tvrdí Wright přirozený výběr proto zvýhodňuje muže, kteří dovedou předstírat svou vytrvalost a oddanost. Ze stejného důvodu je rovněž výhodné, když muži projevují (předstírají) i lásku k dětem.

Vzhled

Pokud žena nehledá dlouhodobé partnerství, tedy muže, který bude v budoucnu investovat své zdroje do ní a do jejich potomků, vzhled muže může být důležitějším faktorem výběru než jeho sociální status. V této souvislosti se pak stávají nejvýznamnější ty vzhledové charakteristiky muže, které souvisejí s testosteronovými ukazateli a s ukazateli dobré imunity. Mezi tyto indikátory patří především tělesná symetrie, muskulatura, WHR kolem 0,9. Kromě těchto ukazatelů jsou testosteronově závislé i hustší a tmavší vousy, výška postavy, její „trojúhelníkový“ tvar (muži v posilovnách cvičí především horní část těla, zatímco ženy se v posilovnách zbavují nadváhy nebo cvičí dolní polovinu těla). Navíc je zjevně alespoň částečně testosteronem dependentní sociální dominance. Dalším korelátem fyzické atraktivity mužů je i tělesný pach - odoranty jsou nejen sexuálně dimorfní, ale informují i o imunologickém statusu jedince. Ženy jsou přitom odoranty více ovlivnitelné než muži.

Chování

Ženy jsou u mužů citlivé i na behaviorální indikátory, a to především ty, které signalizují jejich zdravotní stav a „sociální vizibilitu“. Tyto indikátory přitom nezahrnují pouze fyzické charakteristiky jako u sportovců, ale i kreativní vlastnosti, jako je tomu například u hudebníků, vědců č politických vůdců. Soutěživost mužů v boji o reprodukční přístup k ženám se může projevit v různých formách a naštěstí preference žen jsou v této oblasti různé - zatímco pro některé budou sexuálně atraktivní skutečně pouze kulturisté, jiné preferují například romantické básníky.
K behaviorálním charakteristikám můžeme zařadit i sexuální agresivitu muže, či řekněme - v mírnějších formách - jeho sexuální asertivitu či naléhavost. V této souvislosti je zajímavé nejenom zjištění, že pro mnohé ženy je sexuálně vzrušující představa znásilnění, ale i zajímavý fenomén uváděný Kossovou, že u tzv. date rapes, tedy znásilněních na schůzce, je prokázáno, že žena zůstane s větší pravděpodobností v partnerském vztahu s pachatelem i po této události při dokonaných znásilněních než při pouhých pokusech. Z toho plyne, že i určitý stupeň agrese či sexuální naléhavosti může v sexuální oblasti muže vést k jeho zvýšenému reprodukčnímu zdaru. Dle evoluční teorie „Sexy sons“ totiž synové sexuálně agresivnějších mužů zdědí geny, které jim opět zaručí vyšší pravděpodobnost pokračování genetické informace v dalších generacích, což je i v zájmu jejich matek. Navíc výzkumy potvrzují, že přibližně 40% žen v USA alespoň někdy řekne „ne“ když ve skutečnosti to znamená „ano“. U čínských žen to bylo pouze 30%, ale u Rusek až polovina. Tyto ženy zjevně muže testují z hlediska jejich sexuální důraznosti. (Současně však z těchto výzkumů plyne, že mírná většina žen myslí vždy skutečně „ne“, když říká „ne“).

Sexuální atraktivita žen

Věk

Muži (na rozdíl od žen, ale i od samců subhumánních živočichů) projevují obecně preferenci mladších partnerek před partnerkami sice staršími, ale ověřenými a ještě plodnými. Důvodem této preference by mohla být sexuální strategie (vědomá či nevědomá), která vede muže k tomu, aby se pokoušeli zajistit si exluzivní sexuální přístup k ženě po celou dobu jejího fertilního věku. Muž touží být otcem všech jejich dětí, nechce investovat do dětí jiných mužů (proto je v některých kulturách tak vysoce ceněno panenství, které uvedenou exkluzivitu zaručuje).
Zdá se, že právě tento mechanizmus je i v pozadí překvapivých výsledků výzkumu Johnstona a Franklina, podle nichž jako ideální, nejatraktivnější ženský obličej vytvořili na základě identikitů mužští probandi typický obličej 11leté dívky (s vyšším čelem, menší bradou a plnějšími rty). Tento předpoklad potvrzuje i výzkum Quinseyho a jeho společníků ze stejného roku, v němž vysokoškoláci posuzovali atraktivitu žen a mužů různého věku. Zatímco studenti hodnotili pubescentní dívky stejně sexuálně přitažlivé jako své vrstevnice, studentky pubescentní chlapce vůbec nepovažovaly za sexuálně atraktivní.
Muž, bez ohledu na stáří, preferují ženy ve věku mezi necelými dvaceti a necelými třiceti lety, tedy „late teens“ až „late twenties“, s vrcholem preferencí žen ve věku mezi 18 až 22 lety. Věk je totiž nezávisle na kultuře prvním ukazatelem fertility. Po tomto věku ženská atraktivita pozvolna klesá a tento pokles dramatiky akceleruje kolem padesátky, průměrného věku menopauzy. Tato zjištění potvrzují vlastní výpovědi mužů, ratingové posuzování atraktivity, skrytá pozorování chování probandů i alometrické výzkumy.
Uvedená věková preference dle Symonse reprezentuje kompromis mezi maximálním ženským reprodukčním potenciálem (relevantním pro muže z hlediska dlouhodobého partnerského vztahu) a maximální fertilitou (relevantní z hlediska jednorázového sexuálního styku).

Vzhled

Nepedofilní heterosexuální muži dále preferují ženské objekty s průměrnou hmotností a s atypickým ženským poměrem mezi pasem a boky, který zajišťuje optimální fertilitu. Tento, pravděpodobně po věku hned druhý nejdůležitější výběrový faktor, tedy tzv. WHR (waist-hip-ratio), je kromě ukazatele plodnosti ženy i důkazem toho, že není těhotná (právě během těhotenství se poměr pasu a boků dramaticky mění). U prepubertálních dívek, u nichž se ještě boky nezaoblily, je tento poměr větší (přibližně 0,85), u dívek postpubertálních a u mladých žen se snižuje (asi na 0,75), a poté se znovu zvyšuje u žen starších, u nichž se pas zvětšuje (0,85 a více). Obecně přitom platí, že čím je WHR vyšší, tím nižší je atraktivita a současně i plodnost ženy (ženy s úzkými boky a ženy obézní jsou méně plodné). Podle mnoha zjištění, jejichž přehled podává Mealeyová, preference mužů pro ženy s nízkým WHR je konstantní (právě k jeho snížení sloužily například i korzety užívané v 19.století), i když preference žen dle ukazatelů výšky, hmotnosti a velikosti ňader se historicky transkulturálně liší. Marilyn Monroe, Twiggy i současné supermodelky měly či mají WHR přibližně 0,66 až 0,7, a to přesto, že jiné kulturně podmíněné standardy ženské krásy se mění.
Do jisté míry je dalším ukazatelem ženské atraktivity i velikost ňader. Většina současných mužů našeho kulturního okruhu preferuje poněkud nadprůměrné velikosti ňader, nicméně tato preference není historicky ani transkulturálně stálá. Spíše než velikost je pro atraktivitu poprsí rozhodující tonus ňader, který - na rozdíl od jejich velikosti - souvisí s věkem ženy a s její plodností.
Podobně jako obezita (zvyšující WHR) mají negativní vliv na atraktivitu (ale i plodnost) žen zjevná podvýživa a choroby. Tak, jako u jiných živočichů, i u člověka jsou viditelné vnější tělesné znaky (například zkažené zuby, mastné a slepené vlasy, sinalá kůže).

Odoranty

Spolehlivým indikátorem zdravotního stavu a tím pádem i klíčem k posuzování atraktivity může být i tělesný pach - i když většinou neuvědomělé a méně než u subhumánních živočichů, hraje čich stále ještě velkou roli v lidské sexualitě. Postpubertální ženy produkují vaginální sekrecí (ale i v podpažních žlázách a ve žlázkách kolem dvorců bradavek) mnohé látky (odoranty), jejichž množství variuje během menstruačního cyklu, a které jsou - podobně jako u jiných primátů - schopné vzbudit sexuální zájem mužů.

Chování

Menstruačním cyklem se však řídí i jiné sexuální signalizace žen. Mnohé výzkumy prokazují, že uprostřed cyklu, tedy v období kolem ovulace (maximální fertility) - přičemž většinou si samy ani nejsou vědomy toho, kdy u nich k ovulaci dochází - odhalují ženy nejvíce plochy kůže těla, nejvíce se malují, nosí nejprovokativnější oblečení, nejvíce šperků, nejčastěji navštěvují bary a restaurace, jsou sexuálně vzrušivější, mají více erotických fantazií, více masturbují, ale jsou i nejvíce nevěrné. U žen, které žijí v trvalém partnerství, nebo u těch, u nichž je přirozený hormonální cyklus potlačen užíváním hormonální antikoncepce, se tyto výkyvy v chování projevují podstatně méně.
Všechny zmíněné znaky zaměřující mužskou sexuální preferenci směrem ke znakům reprodukční kapacity objektu (tedy na jeho pohlaví, mládí, tvar těla a absenci genetických anomálií) jsou přitom podle Williamce výsledkem vývojové adaptace. Normální sexuální preference mužů jsou tedy určeny především těmi charakteristikami objektu, které jsou relevantní z hlediska reprodukce.
Jak uvádí Kolářský, při falometrickém vyšetření normálních mužů (tedy přístrojovém vyšetřování jejich sexuální preference a reaktivity), lze pozorovat vzorce chování ženy, které jsou obecně přitažlivé v předkopulačních fázích: hození očkem (ogling), křížení nohou, hlazení vlasů (hair preening), cudné zakrytí klínu (coyness), dělání se drobnější, jakoby bezmocnou, a její určité mimické vzorce. Tyto vzorce chování dle autora zvyšují ono prokrvení penisu, které působí již samotné somatické znaky téže ženy. Jestliže žena vysílá signály motivace neerotické, její zjev vyvolává u normálního muže penilní reakci nižší, a pokud je v emoci přímo antierotický signál (jako je například hněv), sexuálně motivační proces se může i úplně zastavit.
Ženy tedy rozhodně nejsou pouhými pasivními objekty mužské aktivity - na procesu dvoření (sbližování) aktivně participují. Úspěšný průběh sexuální interakce je zajištěn sukcesivní realizací jednotlivých sbližovacích fází v chování obou partnerů. Tato realizace je podmíněna vzájemnou synchronizací chování obou účastníků interakce a harmonizace přechodu mezi jednotlivými dílčími stadii je považována za základní podmínku vzájemného uspokojení.

Zdroj: Psychiat.pro Praxi 2009; 10(4): 188-190