Vliv léčby antidepresivy na hmotnost

Autor: prof. MUDr. Eva Češková, CSc., publikováno: 6.9.2009

Obezita se stává celospolečenským problémem. Je skutečností, že mezi nemocnými se závažnými psychickými poruchami se vyskytuje obezita častěji než u zbytku populace. Přispívá k tomu jak onemocnění samotné, tak psychofarmakologická léčba. V popředí zájmu byla z tohoto hlediska hlavně antipsychotika, v poslední době se zájem přesouvá také na antidepresiva (AD). Důvodem je nepochybně skutečnost, že antidepresiva patří mezi nejvíce předepisované léky a jejich indikační spektrum se s dostupností generických látek stále rozšiřuje.
Přírůstek hmotnosti při léčbě antidepresivy může být známka zlepšení (úzdravy) nebo naopak reziduální příznak v případě, že přejídání bylo příznakem deprese. Pokud se po úpravě deprese přírůstek hmotnosti nadále zvyšuje, nebo k němu dochází až ve fázi remise, lze ho nejspíše považovat za nežádoucí účinek antidepresiv. Nabízí se řada možných mechanizmů: zvýšení chuti k jídlu, touha po sladkém, změna aktivity serotoninových 5-HT2C receptorů, vliv autonomního nervového systému (energetický metabolizmus) a neuromodulátorů hmotnosti (neuropeptide Y, leptin).

Nejrozšířenějšími antidepresivy jsou specifické inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Zatímco v rámci akutní léčby byly SSRI považovány za váhově neutrální, při jejich dlouhodobém podávání byl přírůstek hmotnosti u řady nemocných pozorován. Dále jsou rozdíly mezi jednotlivými SSRI, nejrizikovější je však paroxetin.
Novější antidepresiva jsou z tohoto aspektu již zkoumána detailněji. Z duálních antidepresiv je nejčastěji spojován s přírůstkem hmotnosti mirtazapin.
Na brněnské psychiatrické klinice jsme orientačně zmapovali změny hmotnosti u hospitalizovaných nemocných s depresí.

Léčba přírůstku hmotnosti

Optimální je prevence, která spočívá ve správné první volbě. Léčba přírůstku hmotnosti se stává aktuální při dlouhodobém, preventivním podávání antidepresiv. Na rozdíl od léčby přírůstku hmotnosti u schizofrenních poruch by mohla být behaviorální intervence (snížení příjmu kalorií a zvýšení výdeje kalorií) respektive kognitivně behaviorální terapie úspěšnější. Pokud je přírůstek hmotnosti nadále problémem, lze zvažovat změnu antidepresiv nebo přídatné farmakoterapie. Je zde relativně široká paleta možností, avšak žádná z těchto strategií nebyla systematicky v této indikaci zkoumána. Chirurgický zákrok zůstává poslední alternativou. Zajímavý v této indikaci může být rimonabant, inhibitor typu jedna kanabinoidních receptorů, u kterého však byl popsán rozvoj depresivních příznaků. Centrální i periferní stimulace endokanbinoiodního systému podporuje metabolické procesy vedoucí ke zvýšení hmotnosti, lipogenezi, inzulinové rezistenci, dyslipidemii a narušení glukózové tolerance. Nadějným preventivním přípravkem by také mohly být nenasycené mastné kyseliny, které ovlivňují řadu komponent MetS a jejichž deficit je nalézán u depresivních osob.

Nadváha a obezita zůstávají výzvou pro kliniky při léčbě nemocných s psychickými poruchami. Medikace nepochybně toto riziko zvyšuje, proto je nutné volbu individualizovat. Strategie minimalizující přírůstek hmotnosti by měly být nedílnou komponentou komplexní péče. Depresivní nemocní, zvláště s rekurentní formou deprese, vyžadující dlouhodobou antidepresivní léčbu, nesou vysoké riziko přírůstku hmotnosti, rozvoje metabolického syndromu a s tím spojeného rizika kardiovaskulárního onemocnění, diabetu a předčasné mortality.

Zdroj: Psychiat.pro Praxi 2009; 10(4): 180-183

Pozn.: Text je krácen