Pojem body image

Autor: PhDr. Robert Chytka, publikováno: 6.12.2008

Rádi si myslíme, že lidské tělo je něco neměnného. Máme za to, že je do značné míry neměnné a my je nemůžeme nad tuto míru změnit. Například nemůžeme změnit barvu kůže nebo si nechat ruku vyrůst z hlavy. Z tohoto důvodu si myslíme, že parametrů ideálního těla, jak je běžně zobrazováno, nemůžeme dosáhnout. Ideální tělo je zkrátka dar od boha a tak je „přirozené“.

Nicméně ideál ženského těla přirozený není. Žijeme v době, kdy je tělesný ideál více než jindy uměle vykonstruován. Současným ideálem je postava vysoká, velmi štíhlá, často s perfektním, velkým a vypínajícím se poprsím, napjatou kůží, dlouhýma nohama a úzkými boky. Někdy je postava až kostnatá, s velkýma očima a propadlými lícními kostmi. Tento ideál jak jej známe je většinou ženské populace nedosažitelný nejen proto, že zobrazuje nedosažitelnou štíhlost, ale i proto, že je chirurgicky upravován a počítačově upraven. Přesto tento ideál stále považujeme za přirozený.

Historie nás učí, že se ženská těla vždy měnila s cílem dosáhnou nějakého ideálu. Například Venuše Willendorfská pocházející z paleolitu, před 10ti až 15ti tisíci lety, což byla doba, kdy pro ženu bylo nanejvýš žádoucí, aby byla tlustá. Venuše má velká prsa, břicho, velké hýždě a stehna. Z paleolitu také pochází mnoho figurek, jež zdůrazňují sexualitu. Někteří historici se domnívají, že v té době se oceňovala smyslná sexualita. Ve starém Řecku a Římě byly v módě atletické postavy. Jak muži, tak i ženy provozovali tělesná cvičení. Ideální tělo nemělo příliš mnoho křivek, ale bylo souměrné a zdravé. Ženy měly ladnější křivky, ale nebyly baculaté. Zdůrazňování sexuality ustoupilo, ženy ji spíše plaše skrývaly.

Ve středověku bylo módní a morální popírat vše, co souviselo s tělesností: potravu, sex, různé radosti a příjemnosti. Toto popření bylo známo jako asketismus. Ideální ženské tělo, jak jej známe z uměleckých děl, mělo hubené paže a nohy, velice bledou kůži, žádné řasy, vysoké čelo a vydulý žaludek.

V éře baroka, v 17. a 18. století, v době dekadence a smyslového požitku byly v módě mohutné ženy. Jídlo bylo opět v pořádku s obecnými mravy a baculatá žena se považovala za bohatou ženu, která si mohla dovolit mnoho jíst a vést sedavý život. I když barokní žena nebyla tak tlustá jako Venuše Willendorfská, bujné křivky těla zůstávaly módními.

Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století přišly do módy mohutně rozvinutá hýždě . Oděvy zdůrazňovaly mohutné pozadí. Protože korzety stahovaly pasy, ženy často trpěly bolestí vnitřních orgánů a často omdlévaly. Ideální viktoriánská žena byla smrtelně bledá, do květin v mdlobách padající kráska. Malby Ofélií a dam ze Shalottu zobrazují bujné ženské tvary. Právě ženy prokleté dobrým zdravím se nejvíce zajímaly o souchotinářsky bledou pleť. Jako odpověď na tento ideál a socio-psychologické faktory jako šestinedělí, vynucená nečinnost a krajní nuda žen středních tříd se objevila anorexie.

Poválečná doba se vyznačovala bujnou smyslností. Byla to doba hodných dívek jako Doris Dayová, ale pouze zlobivé holky, coury a osudové ženy uváděly věci do pohybu. Alespoň v seriálech a filmech.

Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let přinesl do módy ženy malé, štíhlé - jak modelka Twiggy. V té době ženy získávaly přístup k antikoncepci a uplatňovaly se ve veřejném životě. Někteří se domnívají, že asexuální Twiggy byla postavena proti ženám, které poprvé v historii získávaly kontrolu nad svou sexualitou a svými těly. Trochu to připomíná dvacátá léta, kdy ženy získávaly volební právo a politické zastoupení, což bylo také provázeno androgynní módou. Tento archetyp přetrval až do současnosti. Nikdo nevolá po návratu zkrocené smyslnosti nebo osudových žen ze čtyřicátých a padesátých let.

V současné době je ideální ženské tělo, prezentované módním průmyslem, vysoké a velmi štíhlé. Obvod boků maximálně do 90 centimetrů. A jaké hodnoty nám tento ideál zprostředkovává? Odpověď zní: negativní kontrolu těla jako je dieta, utrpení a občas i chirurgický zákrok. Někteří podotýkají, že štíhlost není tím nejdůležitějším, nejdůležitější je kontrola příjmu potravy a sebe sama. Ztráta kontroly nad jídlem znamená prý ztrátu kontroly nad sebou. Z toho vyplývá, že nezáleží na tom, jak se žena cítí, ale jak vypadá, což je naprosto nefunkční ideál.

Zvedání vah a získávání síly svědčí o naprosto jiném vztahu k tělu. Znamená to, že žena se musí učit poslouchat své tělo: vyživovat je, když je třeba a těšit se ze získané síly. Když ženy tvrdí, že mají strach ze zvedání těžkých vah, slyším, že mají strach z toho stát se mocnými. Společenský tlak nutí ženy k tomu, aby byly hladové, manipulovatelné, aby se zabývaly dětmi a pro sebe příliš nepožadovaly.

Uvědomíme – li si, že naše těla jsou svázána s naším já, dojdeme k závěru, že manipulace s tělem ovlivňuje i vědomí. Ženy, které posilují, zjišťují, že jejich získaná síla nejen zvyšuje jejich sebedůvěru vyplývající z vlastního těla, ale i sebedůvěru ve všech ostatních situacích. Navíc má silná žena ke svému tělu mnohem pozitivnější vztah. Už jej nepovažuje za své selhání, ale za svůj úspěch.